1. Když Josef veselku chystal,
byl už starý, skoro kmet,
a dívka Marie čistá,
galilejský květ.
2. Jednou se šli spolu projít,
Josef nechtěl, ale šel,
vždyť byli jen krátce svoji
a vzduch plný včel.
3. Jednou se šli spolu projít,
byl červen - třešní čas,
a jak tam pod stromem stojí,
zní Mariin hlas:
4: Moh bys, Josífku, prosím,
pár třešní natrhat,
já dítě pod srdcem nosím,
a co když má hlad?
R: Tu du du ...
5: Tu Josef si začal rvát vlasy:
Ó, já jsem naletěl,
kdopak moh setřít asi
tvojí nevinnosti pel?
6: Víš, já mám trpělivost svatou,
ale, to ti povídám,
ať ten, kdo je dítěti tátou,
mu podá třešně sám!
7: A zatímco Josef tu běsní,
náhle dětský hlásek slyš:
Sehni se, milá třešni,
k mojí mamince blíž!
8: A hle, strom se k zemi sklání,
Marie trhá s úsměvem
a Josef nemá ani zdání,
jak z té šlamastyky ven.
R:
9. Můj Bože, já se tolik stydím,
ale řekni, Pane náš,
kdy chceš přijít mezi lidi,
kdypak narodit se máš?
10: Já myslím tak šestého ledna,
v době vánoc, v noční čas,
až se zjeví hvězda neposedná,
tehdy přijdu mezi vás.
11: Roky skáčou jako hříbě,
ale když se snese sníh,
lidé zpívají si příběh
o těch třech a o třešních.
R:
—————